Jak jsem přišel na svět
9. 4. 2006
Vůbec nevím jak začít, tak asi od začátku, jak to všechno bylo ….
V listopadu 2004 jsem vysadila prášky (samozřejmě po dohodě s manželem) s tím, že snažit se o miminko budeme až tak za půl roku. V únoru 2005 jsem manžu tak trošku překecala, že už opravdu chci mimčo, tak jsme se začali snažit. No bylo to rychlé 6. 4. 2005 poslední menses a já byla těhotná. Celé těhotenství probíhalo nádherně, jenom dvakrát jsem zkusila, co je to zvracení.
Najednou tady byl Nový rok a mě se blížil první termín porodu, který byl stanoven na 7. 1. 2006. Ale ono nic, žádní poslíčci, prostě nic. Na prohlídkách u doktorky jsem pořád slýchávala tu samou větu:“Stále zavřená, nic se nechystá“. Pěkně mi pracovaly nervy, že snad nikdy neporodím. Doktorka mě sice uklidňovala, že se všechno může ze dne na den změnit, ale mě to teda moc neuklidňovalo. Po skoro 14 dnech po termínu už mi začínala říkat, že když neporodím do určitého dne, půjdu na vyvolání porodu, tak tím mě snad ještě víc dorazila.
Tak jsem teda 23. 1. 2006 nastoupila ráno do nemocnice a byla jsem za to ráda. Udělali mi vnitřní vyšetření, které hodně bolelo, zjistili, no vlastně nezjistili, prostě mi oznámili, že jsem pořád zavřená a nic není připraveno. Taky mi udělali ultrazvuk, tam jsem se dozvěděla, že malý má tak 3,5 kg plus mínus 500 g. Nakonec mi píchli injekci na přípravu porodních cest. Další den jsem měla absolvovat zátěžový test, a když bude všechno v pořádku 25. 1. mi vyvolají porod. Zbytek dne jsem jen tak proležela.
V noci z 23. 1. na 24. 1. asi kolem třetí jsem šla na záchod a jak tak z něj odcházím, zjistila jsem, že ze mě cosi teče. A ona to plodovka. Žádný kontrakce ani bolesti se vůbec nedostavili. Sestra mě přemístila na předporodní pokoj, ať se ještě prospím, že pak už to nepůjde. To bylo asi tak půl 4. Za hodinku přišla porodní asistentka, že jdeme na vyšetření (a pak že se mám prospat). Byla jsem otevřená tak sotva na jeden prst a na monitoru mírné kopečky. Šla jsem si znovu lehnout. Pomalu jsem začínala mít mírné bolesti, ale byli jako menstruační, tak jsem si říkala, jestli to bude probíhat takhle tak je to paráda. Spletla jsem se. Takzvané mírné bolesti jsem totiž měla po 2 minutách a přitom teda spát vůbec nejde a mě se přitom tak strašně moc chtělo. Až do půl 8 jsem po skoro hodince chodila pořád na monitor. Pak mě vyšetřil moc pěkný mladý doktor a dal mi půl tabletky (myslela jsem, že mi vyleze krkem). Pořád se nic nedělo až na ty neustálý minibolesti po 2 minutách. Dokonce mi v poledne dovolili jít si dát alespoň polívku, jé jak já je v tu chvíli milovala. Manža se mnou ještě nebyl, volala jsem mu, že je ještě všechno v pořádku a že se kolem 1 dozvím víc (měl mě vyšetřit sám primář). Manža měl jít ten den na noční, tak čekal jestli si jí má vyměnit nebo ne. Pan primář přišel kolem půl 2, oznámil mi, že jsem otevřená tak na prst a kousíček, takže pořád nic. Napíchli mi kanylu a dali druhou půlku tabletky já pořád čekala a čekala a čekala a čekala.
Strašně jsem chtěla aby to už bylo za mnou a chyběl mi manžel, tak jsem mu zavolala ať si tu noční vymění, že chci aby byl se mnou. Po třetí byl u mě, hned mi bylo líp. V tu dobu mi ty mírné bolesti docela zesílili ale byli pořád v podbříšku a to podle doktorky nejsou ty pravé. Moc mě teda nepotěšila. Pořád samé vyšetření, monitor a věta „ještě to nebude“. V osm večer mi bylo oznámeno, že dnes to ještě nejspíš nebude, pořád jsem byla zavřená, bolesti sílili. Ježiš mě se tak strašně chtělo spát.
Doktorka řekla manžovi, že může jít domu, a že kdyby něco tak ho zavolám. Píchla mi injekci na uklidnění, abych se trošičku vyspala. Zároveň mě upozornila na to, že ta injekce může i všechno urychlit. A tak se taky stalo. Spala jsem asi čtvrt hodinky, a pak to začalo. Bolesti v podbříšku se přesunuli výš, byli stále po dvou minutách, ale pořád se to dalo vydržet. Najednou bylo 10 večer a já myslela, že se snad zblázním, byla jsem pořád v předklonu a funěla jsem jak tur. Monitor sice ukazoval pěkné kopce, ale já byla otevřená pořád na ten jeden větší prst. Za půl hoďky to bylo ale jinak, hurááá. Konečně se začalo něco dít. Šlo to najednou všechno rychle.
Sama doktorka koukala, že během ani ne půl hoďky jsem se otevřela z jednoho na tři prsty. A to jsem jí k vyšetření přemluvila já. Říkala jsem jí, že to není možný, že se nic neděje, ať se na mě (nebo spíš do mě) podívá. Následoval klystýr (vydržela jsem sotva půl minuty a musela jsem letět), asi skoro hoďku jsem strávila na záchodě a pořád tlačila, když se mi po tý skoro hodince podařilo vyjít, řekla jsem doktorce, že to není možný, že chci pořád tlačit, přitom ty střeva už musí být prázdný. Prohlídla mě a opět nevěřícně koukala, byla jsem na sedm prstů. Ale zakázala mi tlačit. Mám prý rozdýchávat, ha ha. To byl dobrý vtip. Nakonec jsem jí přemluvila abych mohla tlačit. Nejdřív vedle porodního lůžka, u nějaký skříňky, vždycky při kontrakci šup, udělat dřep a tlačit a jakmile to přejde zase nahoru. Takový malý tělocvik, který mě ale přestal brzo bavit. Nechtělo se mi vstávat. Lehla jsem si teda na normální lůžko a pokračovala jsem. Manžela jsem volala ve čtvrt na 1 ráno a ono bylo už třičtvrtě a on nikde. Doktorce se najednou nelíbily ozvy u mimča tak povolala samotného primáře, dostala jsem strach. Tlačila jsem ze všech sil. Prý mi to šlo dobře. V duchu jsem proklínala manžu kde tak dlouho je a zároveň myslela na malýho, aby byl v pořádku. V 1.10 h. kooooonečně dorazil manžel, posadil se vedle mě a já byla najednou klidná a myšlenkama jen u toho malýho. Takže jsem ani nevěděla, že mě nastřihli (manžel prý úplně zaťal zuby, když slyšel to střihnutí). Tak a naposled zatlačíme.
V 1.20 hod vykoukl na svět náš nejmilejší Adámek, vážil 3200 g a měřil 50 cm, byl to nádherný pocit, který se nedá vůbec popsat, ale ten vy všechny moc dobře znáte. Krásně se přisál. Apgar score 10-10-10. Manžel byl první kdo ho držel byl tak šťastný i slzy jsem viděla. Teď pro změnu tečou slzy mě, když si na to vzpomenu. Po dvou hodinkách jsem po svých odešla na pokoj (no nejdřív jsem šla do sprchy povinně se vyčůrat, naštěstí to šlo). Unavená štěstím jsem usnula, ale po hodince spánku jsem se probrala s tím, že už jsem vyspaná, no byla jsem pěkně mimo a pěkně jsem se motala. To trvalo celý den, tak mi malýho nenechali na pokoji a pouze mi ho nosili, měla jsem i menší teplotu, ale ta do druhého dne zmizela a já mohla mít konečně broučka u sebe. Pořád jsem ho pozorovala, byl tak kouzelnej (pořád je). Žlutice se nám vyhnula obloukem, ledviny byly v pořádku a kyčle taky (ty jsou v pořádku pořád). Byla jsem prostě několikanásobně šťastná, že je vše v pořádku.
V listopadu 2004 jsem vysadila prášky (samozřejmě po dohodě s manželem) s tím, že snažit se o miminko budeme až tak za půl roku. V únoru 2005 jsem manžu tak trošku překecala, že už opravdu chci mimčo, tak jsme se začali snažit. No bylo to rychlé 6. 4. 2005 poslední menses a já byla těhotná. Celé těhotenství probíhalo nádherně, jenom dvakrát jsem zkusila, co je to zvracení.
Najednou tady byl Nový rok a mě se blížil první termín porodu, který byl stanoven na 7. 1. 2006. Ale ono nic, žádní poslíčci, prostě nic. Na prohlídkách u doktorky jsem pořád slýchávala tu samou větu:“Stále zavřená, nic se nechystá“. Pěkně mi pracovaly nervy, že snad nikdy neporodím. Doktorka mě sice uklidňovala, že se všechno může ze dne na den změnit, ale mě to teda moc neuklidňovalo. Po skoro 14 dnech po termínu už mi začínala říkat, že když neporodím do určitého dne, půjdu na vyvolání porodu, tak tím mě snad ještě víc dorazila.
Tak jsem teda 23. 1. 2006 nastoupila ráno do nemocnice a byla jsem za to ráda. Udělali mi vnitřní vyšetření, které hodně bolelo, zjistili, no vlastně nezjistili, prostě mi oznámili, že jsem pořád zavřená a nic není připraveno. Taky mi udělali ultrazvuk, tam jsem se dozvěděla, že malý má tak 3,5 kg plus mínus 500 g. Nakonec mi píchli injekci na přípravu porodních cest. Další den jsem měla absolvovat zátěžový test, a když bude všechno v pořádku 25. 1. mi vyvolají porod. Zbytek dne jsem jen tak proležela.
V noci z 23. 1. na 24. 1. asi kolem třetí jsem šla na záchod a jak tak z něj odcházím, zjistila jsem, že ze mě cosi teče. A ona to plodovka. Žádný kontrakce ani bolesti se vůbec nedostavili. Sestra mě přemístila na předporodní pokoj, ať se ještě prospím, že pak už to nepůjde. To bylo asi tak půl 4. Za hodinku přišla porodní asistentka, že jdeme na vyšetření (a pak že se mám prospat). Byla jsem otevřená tak sotva na jeden prst a na monitoru mírné kopečky. Šla jsem si znovu lehnout. Pomalu jsem začínala mít mírné bolesti, ale byli jako menstruační, tak jsem si říkala, jestli to bude probíhat takhle tak je to paráda. Spletla jsem se. Takzvané mírné bolesti jsem totiž měla po 2 minutách a přitom teda spát vůbec nejde a mě se přitom tak strašně moc chtělo. Až do půl 8 jsem po skoro hodince chodila pořád na monitor. Pak mě vyšetřil moc pěkný mladý doktor a dal mi půl tabletky (myslela jsem, že mi vyleze krkem). Pořád se nic nedělo až na ty neustálý minibolesti po 2 minutách. Dokonce mi v poledne dovolili jít si dát alespoň polívku, jé jak já je v tu chvíli milovala. Manža se mnou ještě nebyl, volala jsem mu, že je ještě všechno v pořádku a že se kolem 1 dozvím víc (měl mě vyšetřit sám primář). Manža měl jít ten den na noční, tak čekal jestli si jí má vyměnit nebo ne. Pan primář přišel kolem půl 2, oznámil mi, že jsem otevřená tak na prst a kousíček, takže pořád nic. Napíchli mi kanylu a dali druhou půlku tabletky já pořád čekala a čekala a čekala a čekala.
Strašně jsem chtěla aby to už bylo za mnou a chyběl mi manžel, tak jsem mu zavolala ať si tu noční vymění, že chci aby byl se mnou. Po třetí byl u mě, hned mi bylo líp. V tu dobu mi ty mírné bolesti docela zesílili ale byli pořád v podbříšku a to podle doktorky nejsou ty pravé. Moc mě teda nepotěšila. Pořád samé vyšetření, monitor a věta „ještě to nebude“. V osm večer mi bylo oznámeno, že dnes to ještě nejspíš nebude, pořád jsem byla zavřená, bolesti sílili. Ježiš mě se tak strašně chtělo spát.
Doktorka řekla manžovi, že může jít domu, a že kdyby něco tak ho zavolám. Píchla mi injekci na uklidnění, abych se trošičku vyspala. Zároveň mě upozornila na to, že ta injekce může i všechno urychlit. A tak se taky stalo. Spala jsem asi čtvrt hodinky, a pak to začalo. Bolesti v podbříšku se přesunuli výš, byli stále po dvou minutách, ale pořád se to dalo vydržet. Najednou bylo 10 večer a já myslela, že se snad zblázním, byla jsem pořád v předklonu a funěla jsem jak tur. Monitor sice ukazoval pěkné kopce, ale já byla otevřená pořád na ten jeden větší prst. Za půl hoďky to bylo ale jinak, hurááá. Konečně se začalo něco dít. Šlo to najednou všechno rychle.
Sama doktorka koukala, že během ani ne půl hoďky jsem se otevřela z jednoho na tři prsty. A to jsem jí k vyšetření přemluvila já. Říkala jsem jí, že to není možný, že se nic neděje, ať se na mě (nebo spíš do mě) podívá. Následoval klystýr (vydržela jsem sotva půl minuty a musela jsem letět), asi skoro hoďku jsem strávila na záchodě a pořád tlačila, když se mi po tý skoro hodince podařilo vyjít, řekla jsem doktorce, že to není možný, že chci pořád tlačit, přitom ty střeva už musí být prázdný. Prohlídla mě a opět nevěřícně koukala, byla jsem na sedm prstů. Ale zakázala mi tlačit. Mám prý rozdýchávat, ha ha. To byl dobrý vtip. Nakonec jsem jí přemluvila abych mohla tlačit. Nejdřív vedle porodního lůžka, u nějaký skříňky, vždycky při kontrakci šup, udělat dřep a tlačit a jakmile to přejde zase nahoru. Takový malý tělocvik, který mě ale přestal brzo bavit. Nechtělo se mi vstávat. Lehla jsem si teda na normální lůžko a pokračovala jsem. Manžela jsem volala ve čtvrt na 1 ráno a ono bylo už třičtvrtě a on nikde. Doktorce se najednou nelíbily ozvy u mimča tak povolala samotného primáře, dostala jsem strach. Tlačila jsem ze všech sil. Prý mi to šlo dobře. V duchu jsem proklínala manžu kde tak dlouho je a zároveň myslela na malýho, aby byl v pořádku. V 1.10 h. kooooonečně dorazil manžel, posadil se vedle mě a já byla najednou klidná a myšlenkama jen u toho malýho. Takže jsem ani nevěděla, že mě nastřihli (manžel prý úplně zaťal zuby, když slyšel to střihnutí). Tak a naposled zatlačíme.
V 1.20 hod vykoukl na svět náš nejmilejší Adámek, vážil 3200 g a měřil 50 cm, byl to nádherný pocit, který se nedá vůbec popsat, ale ten vy všechny moc dobře znáte. Krásně se přisál. Apgar score 10-10-10. Manžel byl první kdo ho držel byl tak šťastný i slzy jsem viděla. Teď pro změnu tečou slzy mě, když si na to vzpomenu. Po dvou hodinkách jsem po svých odešla na pokoj (no nejdřív jsem šla do sprchy povinně se vyčůrat, naštěstí to šlo). Unavená štěstím jsem usnula, ale po hodince spánku jsem se probrala s tím, že už jsem vyspaná, no byla jsem pěkně mimo a pěkně jsem se motala. To trvalo celý den, tak mi malýho nenechali na pokoji a pouze mi ho nosili, měla jsem i menší teplotu, ale ta do druhého dne zmizela a já mohla mít konečně broučka u sebe. Pořád jsem ho pozorovala, byl tak kouzelnej (pořád je). Žlutice se nám vyhnula obloukem, ledviny byly v pořádku a kyčle taky (ty jsou v pořádku pořád). Byla jsem prostě několikanásobně šťastná, že je vše v pořádku.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
